Příběh baletního střevíčku

Muzejní depozitáře nejsou jen tak obyčejnými sklady, kam se odkládají staré věci. Každý z předmětů má svoji historii a svůj příběh. S vyhledáváním těchto příběhů je třeba mít dostatek trpělivosti a ne vždy je snaha korunována úspěchem. Je to napínavé dobrodružství, které krok za krokem vede k poznání.
Jeden takový příběh vám nyní předkládáme. Jeho hlavním protagonistou je baletní střevíček ručně šitý z kůže a hedvábí a malý tak, že by ho obulo jen děvčátko.
Podle zápisu v evidenční kartě z konce 80. let 20. století, jej do muzea  v r. 1905 darovala sestra českolipského skladatele a pianisty Václava  Studničky
(1815 – 1895).
Syn učitele hudby se těšil pověsti zázračného dítěte, od útlého věku se věnoval hudbě a již v 7 letech měl koncert v Mladé Boleslavi. Vystudoval v Praze filozofii a práva a od r. 1841 začal koncertovat, působil hlavně v Rusku a Rakousku.
Václav nikdy nepřerušil kontakty se svým rodným městem, pravidelně psal rodičům a Antonu Krombholzovi, s kterým ho pojilo přátelství. Do České Lípy se vracel a při jedné z jeho návštěv zde dokonce v sále hostince U červeného lva 12. září 1847 i koncertoval. Deník Bohemia vylíčil dojmy z vystoupení takto:
„…Koncert ukončen Motýlkem, Etudou a Rapsodií, po nichž zaznívalo nekonečné „bravo“ a vyvolávání ze všech stran sálu, jež ustalo teprve, když se pan Studnička objevil a zahrál proslulou transkripci překrásné české písně Sil jsem proso na souvrati, která vzbudila i v samotné Vídni skvělou pochvalu, a zde od četně shromážděného obecenstva přijata s velkým nadšením. – Pan Studnička se znovu projevil jako vynikající umělec, jehož hra se vyznamenává nejen brilantním provedením obtížných pasáží, obzvláště při přechodech oktáv, ale i líbezným a něžným přednesem zpěvných částí…“
V evidenční kartě se dozvíme i toto: „…..největší úspěchy sklízel v Moskvě. Útěchou pro osamělého muže byla přední ruská baletka“.
Ovšem pokud prolistujeme starou přírůstkovou knihu nadepsanou „Leipaer Museumsverein“, objevíme informace poněkud odlišné. Střevíček muzeu skutečně darovala Studničkova sestra, stojí zde i její jméno – Maria Gebhardt, žena krajského komisaře v Teplicích, ovšem po ruské baletce ani stopy. Dočteme se, že  taneční střevíček patří Fanny Elssler, která ho věnovala klavírnímu virtuosovi Václavu Studničkovi z Lípy.
Kdo je Fanny Elssler? Jde o nejslavnější rakouskou primabalerínu 19. století, představitelku romantického baletu. Krásná a křehká baletka sklízela úspěchy po celém světě, údajně byla milenkou Napoleonova syna Orlíka, vévody  Zákupského a oblíbil si ji i car Mikuláš, který ji pozval na koncertní turné po Rusku. Hostovala zde v letech 1848-1851 v Moskvě i Petrohradě například v roli Florindy v tanci La Cachucha z baletu Le Diable boiteux. (https://www.youtube.com/watch?v=FW7ssBCO_dQ )
A to je asi právě ta chvíle, kdy se setkává s Václavem Studničkou, který zde úspěšně působí už od roku 1843, kdy měl koncert ve velkém sále moskevské burzy a od té doby si zde již vybudoval pověst vynikajícího reprodukčního umělce, skladatele a pedagoga.
Tím náš příběh ovšem nekončí. Po vyjmutí hedvábných papírů, které pomáhají střevíčku udržovat tvar, vypadl ze špičky zmačkaný papírek. Po opatrném rozbalení a narovnání se objevil německy psaný text potvrzující, že střevíček Studničkovi v Moskvě někdy kolem roku 1849 opravdu darovala primabalerína Elssler. Podle zápisu dokonce Fanny část svého střevíčku sama obšívala. (Přeložený text si můžete přečíst v popisce u fotografie).
Tolik fakta. Za jakých okolností se skladatel s baletkou setkal, jaký byl jejich vztah a zda byl skladatel skutečně tak osamělý, jak se píše, nevíme.
A v těchto okamžicích se otvírá prostor pro fantazii a snění, můžeme si chybějící části příběhu vymýšlet a doplňovat sami. I takovouto podobu má dobrodružství poznání.

Jana Stránská a Jaroslava Vondrová