Pašijové hry v České Lípě

Blíží se Velikonoce, kluci a pánové pletou pomlázky. Děvčata, dívky, maminky a vůbec většina ženského pokolení zase barví vajíčka, shání pestrobarevné pentle a z kuchyní medově voní mazanec a beránek. Tak nějak takhle si asi většina z vás představuje čas před Velikonocemi. Velikonoce jsou ovšem především církevním svátkem, kdy si věřící po celém světě po staletí připomínají mučednickou smrt Ježíše Krista na kříži.  Tyto, v křesťanství nejdůležitější svátky, byly spojeny i s tradicí připomínání osudu Ježíše Krista, prostřednictvím divadelních představení. Se zmínkami o nich se setkáváme od raného středověku, ale největšího rozmachu dosáhlo zobrazování tzv. pašijových scén a her v 17. a 18. století. Zvláště po skončení třicetileté války, kdy dochází k rozsáhlé rekatolizaci, následuje vlna lidové zbožnosti, kdy jsou prováděny nejen barvitá pašijová představení, ale na výrazných vrcholcích v okolí měst a městeček vznikají kalvárie, budují se Boží hroby, křížové cesty, kaple a kapličky a poustevny. Baroko vstupuje do české krajiny.

V České Lípě máme první zprávy o pašijových hrách již z roku 1630. Další zprávy hovoří o pašijích v augustiniánském klášteře (dnešní muzeum), kde na pódiích byly vystavěny scény z papírových figurín, provedených v životní velikosti. K nim se předčítalo z evangelií a to v letech 1661, 1682 a 1686. Zajímavostí je, že tyto papírové figuríny byly ještě do 1. pol. 20. století uloženy v klášterní knihovně. Ovšem již od roku 1670 se na Velký pátek konala procesí s živými obrazy. Pašijový průvod vycházel opět z augustiniánského kláštera, prošel městem a představení vyvrcholilo v kostele sv. Petra a Pavla, který stával na dnešním Škroupově náměstí.

V roce 1711 byly pašije v České Lípě opravdu velkolepou a okázalou podívanou, neboť věřící tím vzdávali dík za to, že bylo město ušetřeno morové epidemie. Ta si přitom vyžádala mnoho obětí v okolních obcích. Mimochodem v tu samou dobu vzniká i slavný Boží hrob v nedalekých Velenicích, vysekaný do skalního masivu. Jak přesně jednotlivé obrazy vypadaly, nevíme, ale určitou představu si můžeme udělat díky popisu jednotlivých scén z roku 1755. Diváci a návštěvníci zde mohli vidět následující výjevy: Kristovy modlitby na hoře Olivetské, zradu Jidášovu, předvedení před velekněze Kaifáše, Annáše, a falešné rádce, Herodův výsměch, Pilátův soud, bičování Ježíše a jeho korunovace. Vyvrcholením bylo ukřižování Ježíše, jeho smrt a propíchnutí kopím. Scéně s ukřižováním nesmělo chybět losování římských vojáků o Kristovy šaty a na závěr proběhlo snesení z kříže a pieta. V roce 1755 mají ovšem českolipské pašije před sebou již jen dva roky, v roce 1757 se na dlouhou dobu odehrají poslední.

V Evropě (a nejen tam) se totiž rozhořel konflikt, který vešel do historie jako sedmiletá válka v letech (1756–1763). Následoval další válečný konflikt, který výrazně postihl i naše kraje, válka o Bavorské dědictví zvaná též bramborová (1778 – 1779). Navíc Českou Lípu citelně poznamenaly dva ničivé požáry, jeden v roce 1787 a druhý v roce 1820. Přichází doba osvícenství, průmyslové revoluce a neklidné 20. století. V roce 1949 se odehrály v Mimoni, kde měly tradici od konce 17. století, na dlouhou dobu poslední pašije na Českolipsku.

V roce 2003 byl pro veřejnost otevřen nově rehabilitovaný Vodní hrad Lipý. Skupinka nadšenců se rozhodla pokusit se dávno zapomenutou tradici pašijí znovu oživit. Ze skromných začátků vzniklo jedinečné představení a událost, která opět proslavila Českou Lípu nejen v Čechách, ale díky médiím i ve světě. O historii novodobých Českolipských pašijích zase někdy jindy. Doufejme, že tato starobylá tradice opět nezanikne, v pokračování totiž místním nadšencům brání současné restrikce spojené s pandemií.

Petr Brambor Nárovec