Libri prohibiti

Záznam malé části rozhlasové reportáže Jaroslava Hořeního o zakázaných knihách si můžete poslechnout ZDE.

Březen slavíme již od roku 1955 jako měsíc knihy. Pojďme si v dnešním zapomenutém příběhu připomenout okamžiky dějin, které knihy neoslavovaly, ale naopak je zakazovaly, dávaly na index, pálily je a využívaly je jako nástroj propagandy.

Po celá staletí jsou knihy jako nositelky vědění také terčem nenávisti, strachu a fanatismu různých skupin, kterým nevyhovovaly hlavně z toho důvodu, že mohly ohrozit nebo oslabit jejich moc. Za čtení zakázaných knih hrozily přísné tresty. Trestala církev, hitlerovské Německo či státy s doktrínou komunismu.

Křesťanská církev již od svého zrodu bojovala proti názorům a knihám, které se neslučovaly s její vírou. V Evropě byl vydán Index librorum prohibitorum (Seznam zakázaných knih), který se stal v letech 1559–1966 oficiálním seznamem publikací, které katolická církev věřícím zakazovala číst. Spisy prý mohly poškodit a podkopat sílu víry nebo mravy věřících a na seznam se dostaly jak knihy amorální, tak knihy odporující katolické věrouce a mravouce. Libri prohibiti byly uchovávány v knihovnách církevních institucí, hlavně klášterů, ve zvláštním uzavřeném oddělení, někdy zvaném „karcer“.

Za nejstarší tištěný seznam zakázaných knih je považována v Čechách publikovaná redakce papeže Klementa VIII., kterou z iniciativy arcibiskupa Zbyňka Berky z Dubé vytiskl v Praze roku 1596 Václav Martin z Jenčic.

U nás se stal symbolem boje proti zakázaným knihám jezuita Antonín Koniáš (1691-1760), který věřil, že bludné knihy ohrožují štěstí duší a viděl v nich příčinu válek a překážku církevní jednoty.
Hned dvakrát vydal „Clavis haeresim claudens et aperiens. Klíč kacířské bludy k rozeznání otvírající, k vykořenění zamykající. Aneb Registřík některých bludných, pohoršlivých, podezřelých, nebo zapověděných kněh, s předcházejicími oučinlivými prostředky, s kterými pohoršlivé a škodlivé knihy vyskoumati
a vykořeníti se mohou“, který obsahoval 2274 titulů, z nichž bylo 960 českých, 970 německých a další byly v latině a francouzštině. Závadné knihy dělil do čtyř skupin: zapovězené, nepolepšitelné, opravitelné a nerozhodné. Někdy tedy stačilo začernění problematických pasáží, nebo vytržení vybraných stran. Ke knihám zapovězeným a tedy páleným patřila díla Jana Husa, Martina Luthera, Jana Amose Komenského či Jeronýma Pražského. Páter Koniáš byl sám zdatným literátem. Psal česky, německy a latinsky. Zabavené evangelické zpěvníky nahradil jím sestaveným kancionálem: Cytara Nowého Zákona, prawého Boha w předrahých Krystowé wjry tagemstwjch, a w swatých geho ljbo-spěwne oslawugjcý (1746). Sepsal také: Postylla, Aneb Celo-Ročnj Weykladowé, Na wssecky Nedělnj y Swátečnj Episstoly, Též Ewangelia (1756). Všechna tato díla jsou uložena ve sbírkovém fondu muzejní knihovny.

Nejenom církev se stala v průběhu dějin cenzorem nevhodných knih. V meziválečném období, kdy fenomén cenzury knih až na výjimky zmizel, přichází s nástupem nacistické okupace období tvrdých represí. Seznamy zakazovaných publikací vycházely velmi často a likvidovány byly nejen knihy, ale i jejich autoři. V noci 10. května 1933 pohltil oheň knihy našich i světových klasiků, Einsteina, Freuda, Manna, Remarqua, Feuchtwangera, Jaroslava Haška, Ivana Olbrachta a dalších. Autorů, kteří se provinili tím, že šířili protiněmecké názory či byli židovského původu. Jako věštecký se ukázal citát Heinricha Heineho z roku 1822, který napsal: "Tam, kde se pálí knihy, dojde nakonec také na pálení lidí."
Okruh zakázaných knih tvořila nejen díla židovských autorů a politických emigrantů, literatura zednářská, legionářská, socialistická a komunistická, ale také díla francouzských, anglických a ruských autorů, dále všechna literatura astrologická, prorocká, historická a vlastenecká. Nejrozsáhlejší seznamy zakázaných knih byly vydány 30. září 1942 a 31. března 1944. Obsahovaly na deset tisíc titulů knih, časopisů a kalendářů.

Rok 1945 byl v České Lípě nejen dobou velkého exodu lidí, ale také knih. Vlastně to bylo pochopitelné, knižní kultura německého národa ve městě končila svou úlohu a přicházela doba vyhrazená české knize. S tím, jak důrazná byla opatření proti Němcům, souvisí také osud jejich knihoven. Německá literatura přestala být duchovním pokladem a stala se materiálem či zbožím. Naštěstí nic nebylo absolutní.
13. července 1945 předal pětasedmdesátiletý úředník Karel Bitterlich do rukou úředníka okresního národního výboru Josefa Rejhona městskou knihovnu, uloženou v budově tehdejšího Wedrichova muzea. Konečný stav sečtených knih činil 6 513 podle katalogu. V jedné zvláštní skříni byl uložen kompletní naučný slovník Brockhaus a v další knihovna vlastivědného spolku Excursionsclub.
Knihy byly po čase odvezeny do jednoho z městských skladů, kterých pro účel shromažďování knih bylo celkem sedm.
25. července 1945 byla vydána vyhláška, která byla dodána do každého domu. Místní národní výbor a osvětová komise v ní nařizují: „Všichni obyvatelé domu čp.... se vyzývají, aby připravili na den.... k odvozu do skladiště všechny knihy z majetku německých majitelů, které se nyní nalézají v národní správě Čechů. Knihy jest rozděliti do balíčků nebo beden přiměřené váhy a svázaných provazy, aby je bylo možné odnésti. Knihy německé nutno oddělit od českých. Balíky s českými knihami nutno označit nápisem „české“.“
Vyhláška dále zařizovala způsob odvážení knih a nařizovala vydat i hudebniny, načež mělo následovat odebírání hudebních nástrojů kromě pian. „ Kdo nějaké věci zamlčí, vystavuje se nebezpečí trestního stíhání. Kdo žádá, aby mu byla odborná literatura ponechána, musí se již při odvozu vykázati povolením místního národního výboru.“
Lhůta k předání knih byla velmi krátká. Pro některé lidi nastala velmi bolestná situace, protože se svými knihami byli velmi citově svázáni. Často šlo o dědictví po předcích. Raději by dali jiné hmotné statky než knihy. Bohužel museli dát oboje.
Do skladů přicházeli dobrovolníci na třídění knih. Prvním pokynem bylo vyčlenit odbornou vědeckou, technickou a obchodní literaturu, která měla být zařazena do zvláštního oddělení městské knihovny. Bohužel se tak později nestalo. Po přebrání měla ve skladech zůstat beletrie a další literatura propagandistická, která měla být zcela vyřazena. Dobrovolníků bylo málo, knih tisíce. Někteří se příliš nevyznali v němčině a neměli rozhled v souvislostech jednotlivých titulů. Prakticky nikdo nedokázal zachycovat knihy, které byly od autorů spjatých s Českou Lípou a Českolipskem. Přebytečné knihy putovaly
do papíren, odborná literatura s kvalitnější beletrií byla většinou prodána do Švýcarska, odkud byly po uklidnění poválečné situace odkupovány jednotlivé části do obchodů v Německu.
V archiváliích města jsou četné žádosti lidí, kteří usilovali o zachování svých odborných knih, protože na nich byli závislí svým povoláním. Většinou neuspěli. Jen některým se podařilo uchovat si literaturu třeba strojnickou nebo právnickou. Knihy z městské knihovny byly z velké části uloženy nakonec v muzeu.

V období normalizace byly v mnoha knihovnách vyčleněny knihy, jejichž autoři vyjadřovali po vstupu vojsk na naše území v roce 1968 odlišný názor na politické dění v Československu.  Z knihovního fondu tehdejšího Okresního  vlastivědného muzea v České Lípě byly vybrány knihy autorů, kteří se odklonili od komunistické ideologie. Soubor ”zakázaných knih” byl na základě příkazu vložen do beden a zapečetěn. Po dvaceti letech mohly být bedny otevřeny
a knihy jsou opět uloženy na svých místech v regálech knihovny.
Přejme tedy sobě i knihám, aby už nikdy nenastaly doby, kdy bude vědění a moudrost končit v plamenech fanatismu a ideologie.

Jaroslava Vondrová
Ladislav Smejkal