Anton Krombholz - českolipský děkan a reformátor školství

Je to právě 200 let, kdy přišel do České Lípy mladý, nadšený a energický kněz a učitel Anton Krombholz. Nemělo by být zapomenuto, co vše za své bezmála třicetileté působení v našem městě vykonal pro jeho obyvatele.

„Škola je nejkrásnější zahrada, kterou Bůh učitelům svěřil.
Rostliny, které je s láskou očekávají, jsou stvořeny k věčnosti.
Zničí-li mráz jarní květy, podzim ovoce nikdy neuvidí.
Chřadne-li ctnost v mysli dítěte, skomírají státy stejně, jako ona.“

Anton Krombholz se narodil pravděpodobně 25. října 1790 v Dolní Polici u Žandova do rolnické rodiny. Nadaného žáka si všiml kněz ze Žandova P. Josef Wurm, který doporučil Krombholzovým rodičům, aby ho poslali na studie. V roce 1804 tak začíná studovat gymnázium v Litoměřicích, kde měl po celou dobu vynikající studijní výsledky. V roce 1806 navštívil gymnázium císař František I. a jako premiantovi udělil Antonovi zlatou medaili.

Krombholz po ukončení gymnázia pokračuje na pražské filozofické fakultě, kde se stává přímým žákem Bernarda Bolzana. Toto setkání s osobností šiřitele osvícenství bylo určující pro celý jeho další život.
Bolzano byl duší filozofické fakulty, mluvil otevřeně o náboženských, mravních a sociálních problémech doby a razil myšlenku reformy církve ve smyslu rovnosti a sociální spravedlnosti. Zamýšlel se i nad příčinami zla ve své vlasti, kde spolu žily „rozdílné kmeny“, v jejichž soužití ale viděl přednost, která podněcuje k soutěži o obecné blaho země.
Krombholz byl Bolzanem nadšen, stal se mu nejen inspirujícím učitelem, ale i přítelem, s kterým se radil v rozhodujících okamžicích svého života a v kontaktu byli i v dobách, kdy už byl Krombholz českolipským děkanem.

Duchovním centrem katolického osvícenství v severních Čechách se na přelomu 18. a 19. století staly Litoměřice. Krombholz zde vstupuje do biskupského semináře v roce 1812 a je silně ovlivněn Josefem Michaelem Feslem (1788-1863), který zde vyučoval a později se stal prefektem studií. Po tříletém studiu byl Krombholz vysvěcen 13. března 1815 na kněze a na velikonoční neděli téhož roku slouží v Horní Polici svoji primici. Jeho světitelem je litoměřický biskup Václav Leopold Chlumčanský z Přestavlk. Ihned po vysvěcení je mu svěřena Katedra exegeze Nového zákona  a hermeneutiky. Učitelské povolání vykonával s nadšením a láskou. Svým žákům byl nejen učitelem, ale i přítelem a vychovatelem. Chudým přispíval na obživu. O prázdninách zval své žáky k sobě domů a i po skončení studia sledoval jejich životní osudy a zůstával s nimi v kontaktu. S Feslem založili seminární knihovnu, přístupnou všem bohoslovcům. Chtěli, aby měl každý student základní teologickou literaturu a tak nabídli studentům, že pokud se zřeknou piva podávaného při po obědech a večeřích, budou dostávat za ušetřené peníze do vlastnictví knihy.

Fesl zřídil v rámci semináře nezasvěceným nepřístupný kruh „Společnost Kristovu“, na podporu Bolzanova pojetí katolictví. Jeho posláním bylo stálé sebevzdělávání členů, společné diskuze o aktuálních otázkách, vzájemné vyznávání se ze svých chyb a shromažďování finančních příspěvků na dobročinné účely. Myšlenky bolzanovského osvícenství, měly být zásadní pro církevní obnovu.

Papežský nuncius poslal na základě informací, které získal o Feslem zřízeném „nebezpečném“ tajném kruhu, na sklonku roku 1816 zprávu do Říma. Byla to jen další záminka k chystanému odvolání Bolzana. Vše vyvrcholilo v roce 1819 sesazením Bolzana v Praze a zatčením Fesla. Spolu s ním byl vzat do čtyřtýdenní vazby i Krombholz a další stoupenci.

Krombholz je propuštěn ze svého místa profesora litoměřického semináře na základě obvinění, že hrubě porušil svoje povinnosti jako kněz, učitel náboženství a vychovatel mládeže i jako státní občan. Tehdejší litoměřický biskup Josef František Hurdálek mu nabízí místo na uvolněné faře v České Lípě.

Nastává tak křižovatka jeho života, která ho přivede na bezmála třicet let do České Lípy.
Neodcházelo se mu snadno a jak sám píše ve farní kronice: „Nepříjemné události na kněžské škole v Litoměřicích mě donutily, abych zanechal milovaný učitelský úřad a ucházel se o propůjčení zdejšího děkanského beneficia.“ Pro Českou Lípu je to ale šťastný okamžik, neboť Krombholz vykoná mnoho dobrého pro její obyvatele.
Na jaře roku 1821 se ocitá se ve městě, které je zničeno devastujícím požárem a naskýtá se mu: „Smutný obraz zpustošení. Pohled na něj mohl poskytnout duchovnímu správci málo radosti…teprve asi polovina domů byla znovu částečně vystavěna a zastřešena. Ostatní ještě ležely v troskách a ulice byly ještě plné ohořelých sutin (…) Dobytčí a obecní prasečí trhy se konaly na místě, kde se jinak křesťanská obec scházela k nejsvětějším úkonům a kde odpočívaly pozemské ostatky mnoha rodin.“ Popisuje tak místo, kde donedávna stával kostel sv. Petra a Pavla a který byl požárem nenávratně zničen. Navíc zde právě řádí epidemie neštovic. Krombholz se v duchu bolzanovského přesvědčení, že opravdového pokroku může být dosaženo jen výchovou a vzděláním okamžitě pouští do nejnaléhavějších úkolů. Shání peníze a snaží se vylepšit situaci ve školství.
Česká Lípa zažívá v té době prudký industriální rozvoj. Vznikají textilky a sklárny, kde jsou ve dvanácti a více hodinových směnách zaměstnáni muži, ženy i děti. Dětští pomocníci, tzv. „štrejchýři, pomáhali v tiskařských dílnách natírat podložky na potiskovací formy. Byli to chlapci a děvčata většinou ve věku 8 až 12 let, někdy i mladší. Každý tiskař potřeboval svého pomocníka, ve 30. a 40. letech 19. století se odhaduje počet „štrejchýřů“ na 210 – 250. Čtvrtina všech školou povinných dětí v České Lípě tedy pracovala v kartounkách. Byl to smutný pohled na skupinky vyčerpaných dětí, jak večer opouštějí brány kartounek: „Tato politováníhodná stvoření na ulici se ihned poznala podle rukou umazaných křiklavými barvami, podle odporného zápachu barev a podle jejich chorobného vzhledu.“
Krombholzovy první kroky v reformách českolipského školství vedly k pomoci právě těmto dětem.
Nejprve začal vyučovat pracující děti po večerech sám na děkanství. Kostelník Ludwig Hanisch to ve své kronice komentuje slovy: „Příbytek pana děkana byl zaplněn tak, že mládež měla sotva místo, aby se otočila.“ 
Krátce na to tedy pro ně zakládá večerní školu. V muzejní knihovně je kniha Alfreda Grundla: Die Fabrikabendschule der „Streicherkinder“ zu Böhmisch Leipa“, kde detailně popisuje výuku.
Večerní škola byla otevřena na podzim roku 1824. Děti ji navštěvovaly dvě hodiny večer pětkrát v týdnu a vyučovalo se náboženství, čtení, krasopis, pravopis a psaní podle diktátu, počítání na tabulce a z hlavy.
Udržet školu v chodu ale nebylo vůbec snadné a Krombholz se musel několikrát obracet na magistrát a žádat o pomoc a podporu k udržení kázně. Děti přicházely po celodenní práci v továrně unavené a nepřipravené. Nadšení nebyli ani rodiče, kteří děti často do školy vůbec neposílali a odmítali platit školné, které činilo 3 krejcary týdně. Ve večerní tovární škole se vyučovalo v zimě od 17 do 19 hodin, v létě od ½ 7 do ½ 9. Děti tak po celodenní dřině měly v takto pozdních hodinách usednout do lavic a učit se. Výstižně situaci popisuje učitel Josef Mnohoslav Švestka: „Prací unaveno, zemdleno, hladem, zimou neb vedrem zmořeno má dítě jít do školy, má znovu umdlené síly napínati, má ve škole do 9 až 10 hodin v noci o hladu seděti. Zdaž mu zde ten nejlepší učitel lásku a chuť k učení vštípiti může? Zdaž jest se diviti, když vystoupivše ze školy buď nepatrného, nebo dokonce pražádného užitku z ní neodnášejí?“
Krombholz v mnoha zprávách upozorňoval na nezájem rodičů, nedostatečné vybavení škol a nedostatek finančních prostředků na platy a vytápění. Učitel Josef Just, který ve večerní škole vyučoval jedenáct let, popisuje velký nedostatek učebních pomůcek, v prvních letech bylo řešeno osvětlení učeben tak, že bylo ke školním lavicím přišroubováno osm velkých, dřevěných 50 cm svícnů. Až po mnoha urgencích učitelů na nevyhovující podmínky byly do každé třídy zakoupeny čtyři olejové lampy. Na škole se konaly dvakrát ročně veřejné zkoušky. I přes všechny nesnáze se dostalo mnoha dětem alespoň základních znalostí, které byly pro život nezbytné. Tato škola byla zrušena až po školské reformě z 14. května 1869, kdy začala platit povinná osmiletá školní docházka a děti přešly do normální školy.

Zcela v duchu myšlenky, že pokroku a vytvoření lepší společnosti lze dosáhnout pouze vylepšením nedokonalého školství, které by mělo sloužit všem bez rozdílu majetku, vyznání a pohlaví začíná  Krombholz s mnoha reformami.

Budova hlavní školy byla po požáru zničená a tak Krombholz vypisuje veřejnou sbírku a po několika měsících je znovu otevřena. Zavádí zde čtvrtou třídu a snaží se o založení reálky. V roce 1845 zavedl povinnou výuku tělocviku.

Novátorský byl i jeho přístup ke vzdělávání dívek. Ty v té době končily školní docházku už ve druhé třídě. Jak zdůrazňoval ve svých kázáních: „Na štěstí rodiny spočívá čest a blaho celé obce, ba celé země (…) Když se mluví o výchově dětí, tak si zaslouží ženské pohlaví zcela příkladné pozornosti, neboť jsou to právě matky, které mají na vzdělání těch, jimž daly život, určitě nejdůležitější vliv.“
Krombholz pro ně tedy zavedl specializovanou dívčí třetí třídu s výukou ručních prací a osobně zde vyučoval náboženství. Najal i učitelku ženských prací Annu Pospischill z Prahy. Dále zde vyučoval Wenzel Langhansen.
V roce 1828 prosadil založení hudební školy pro výuku nástrojů i zpěvu, kterou navštěvovalo asi 50 dětí.
Za své nasazení a úspěchy byl jmenován víceředitelem zdejšího gymnázia. Osobně dohlížel na výuku, chodil na kontrolu přednášek. Protože zde studovali i žáci českého původu, Krombholz je nabádá, aby se nestyděli za svůj původ, aby nezanedbávali svůj mateřský jazyk a věnovali síly k povznesení svého národa.
Za své ušlechtilé činy obdrží další ocenění, tentokrát z rukou Ferdinanda I. 6. září 1845 dostává velkou zlatou medaili za zásluhy se stuhou. Sám k tomu poznamená: „Půl metráku školních sešitů pro školáky nebo padesát bochníků chleba pro chudé by mi bylo milejších.“
Vedle školství se totiž rovněž významně angažoval v charitativních aktivitách. Zřídil ústav pro péči o chudé. V roce 1837 založil také městský školkový útulek pro děti zaměstnaných matek.

Anton Krombholz byl ale především kněz. Jeho kázání byla tak vyhlášená, že: „prostor kostela nevtěsnal tak velký zástup, mnozí stáli a naslouchali přede dveřmi, dlouho před začátkem pobožnosti vznikala v přilehlých ulicích velká tlačenice…“

Tiskem vyšlo několik jeho proslovů, kázání a slavnostních projevů - například k výročí založení gymnázia v České Lípě.

V odborné stati v Ročence pro učitele, rodiče a vychovatele z roku 1943 se zamýšlí nad výchovou dětí a obrací se na učitele, rodiče, vychovatele a uvádí zde všechny chyby, kterých se dopouštíme při výchově. Hlavně pak dobrý příklad a vzor je rozhodující: „Chceme-li děti dobře vychovávat, pak musíme použít ducha, ukázat co je správné a dobré a vést je k tomu, aby rozlišovali omyl od pravdy, zdání od skutečnosti, pomíjející od trvalého; musíme stavět před oči dobré skutky a ušlechtilé příklady a vést je k samostatnému myšlení…!“
Nepodporovat pýchu, smyslnost, pohodlí a upřednostňování pozemských statků na úkor pokory, poslušnosti a sebekázně. „Ne k velkému stromu se dává podpora, aby jej nezlámal vítr, ale k malému stromku“ Důraz klade na praktickou výuku a konkrétní příklady před mentorováním předpisů a množství látky. „Tak zničí často špatné příklady správná učení a zničí už v zárodku ovoce výchovy. Slyšte to a mějte to v patrnosti rodiče, učitelé a vychovatelé, kterým Bůh svěřil děti, abyste z nich vychovali dobré lidi a opravdové křesťany, spojujte vždy s moudrou výukou dobrý příklad a ukazujte krásu každé ctnosti, kterou jim vychvalujete, ve svém vlastním životě!“ 

V dalším spise (Rede, gehalten bei der Wahl eines Abgeordneten zum deutschen konstitutionellen Parlament zu Frankfufurt a. M. in der Stadt Böhmisch Leippa am 11. Mai 1848) se zamýšlí nad i v dnešní době stále výbušným tématem česko-německých vztahů.
Vyzdvihuje zde německou píli, dobromyslnost, věrnost a pohostinství a zároveň obhajuje jejich místo v Čechách: „My němečtí obyvatelé usilujeme o přátelství a svornost, avšak čestné, spravedlivé a takové, které je prosto záludnosti a skrytých nepřátelských úmyslů. Nemůžeme a nechceme zapřít naši německou výchovu (…) Víme také, že opravdové, trvalé blaho lidu není vázáno na národnost, ale že spočívá v daleko větší míře na jiných věcech; pevná svornost však a poctivá, věrná soudržnost patří jistě k němu. (…) Chtěl bych, stejně jako máme všichni stejnou hranici a jednu půdu, která nás živí, aby byl mezi námi také jeden duch a jedno srdce; pak se všechno obrátí k dobrému a blaho všech bude šířeno. Nemůže být dobré, když se vzájemně znepřátelí členové jedné a téže rodiny. Neměli bychom být všichni Čechové (Böhmen)? I když pocházíme ze dvou národů, jsme přece všichni nic více a nic méně než lidé, a – Bohu díky, vzdělaní lidé. K tomu nás sjednocuje ještě jedna víra. Sdílejme navzájem dobra, která každý z nás má a jednejme mezi sebou navzájem jako doposud pokojně a přátelsky! Nejsme tu společně jen jeden rok. Spojuje nás svazek, který je staletí starý. Národnosti se od té doby už velmi promísily. (…) Mnozí, jejichž prarodiče byli Němci, jsou dnes Češi; a řada těch, kteří byli dříve Češi, mluví dnes německou řečí. Neroztrhujme nepřátelsky ve dví, co Bůh spojil, a zůstávejme všichni v oddané lásce ušlechtilými Čechy v krásných Čechách!“

Krombholzovo úsilí vyvrcholilo jeho působením na vídeňském Ministerstvu vyučování a kultu, kam byl povolán v roce 1848. Jako uznávaný odborník byl pozván, aby se podílel na reformě rakouského školství. Jeho zásluhy jsou obrovské. Prosadil, aby učitelé začali dostávat plat z veřejných prostředků, podílel se na vytváření školského zákonodárství, byl autorem řady ministerských dekretů, kladl důraz na vzdělávání učitelů. Založil pro ně věstník Österreichische Schulbote, který redigoval až do svého oslepnutí. V roce 1849 byl jmenován čestným občanem českolipským.
V roce 1856 vydal instrukci ke zřizování školních knihoven. Aby byly děti prakticky připraveny pro život, nařídil zakládat školní zahrady, kde se děti naučí základy hospodářství.
Za své zásluhy o rozvoj školství byl vyznamenán císařem Františkem Josefem I. rytířským křížem třetí třídy a titulem dvorní rada.
Závěr jeho života byl zahalen temnotou slepoty. Jak sám píše: „Ztrátou zraku jsem nevýslovně mnoho ztratil. Byl jsem donucen, abych opustil svěřené působení a vzdal se veškeré veřejné činnosti. Strašná noc, která mě obklopuje a která není prolomena žádným paprskem světla, je těžkým smutkem, jehož hořkost určitě nemůže být pociťována lehce.“
Do České Lípy už se nikdy nevrátil a zemřel 26. února 1869 ve Vídni, kde byl pochován na hřbitově sv. Marxe.
 Ze vzpomínek dr. Cajetana Watzela (českolipský lékař, učitel, přírodovědec, ředitel reálky)  je zřejmé, že Anton Krombholz byl mimořádný muž. Popisuje ho jako „vznešeného, velkého a svalnatého muže s velkou ctižádostí a silnou vůlí, jehož temné oči vrhaly ve stavu vzrušení strašlivé záblesky a jehož výmluvná ústa okamžitě rozjasnila mysl i srdce jeho posluchačů.“ 
Byl velmi pracovitý, nikde se nic nedozvíme o jeho koníčcích či soukromém životě, protože všechen jeho čas byl vyplněn prací. Jak přísně dbal na plnění vlastních povinností, tak totéž vyžadoval i od svých spolupracovníků. Ani ve Vídni se nikdy nestal byrokratickým úředníkem a štěstí lidí pro něj nebyl abstraktní pojem. Svědčí o tom přes tisíc dopisů od učitelů, kteří se na něj obrátili s prosbou o pomoc. Svou prací připravil cestu pro velkou školskou reformu v roce 1869.
Byl to muž odvážný, praktický a pomáhající všem bez rozdílu.

Bc. Jaroslava Vondrová

Literatura:
1/ VEVERKOVÁ, Kamila: Dílo Antona Krombholze a jeho význam pro reformní teologické myšlení v Čechách, Brno 2004
2/ / GRUNDL, Alfred: Anton Krombholz 1790-1869, ein deutscher Preister und Schulorganizator aus Böhmen, Prag 1937
3/ GRUNDL, Alfred: Die Fabrikabendschule der "Streicherkinder" zu Böhmisch=Leipa,  Brünn; Prag; Leipzig; Wien: Rudolf M. Rohrer, [1937].
4/ VOMÁČKA, Jiří: Severočeští bolzanovci. -- 1. vyd. -- Liberec; Ústí nad Labem, 2000
5/ KROMBHOLZ, Anton: Fastenpredigten / [sestavil Theodor Wiedermann]. -- Wien : Wilhelm Braumüller, 1871
6/ KROMBHOLZ, Anton, 1790-1869: Die Stiftung des Böhmisch-Leipper Gymnasiums durch Albert von Waldstein, Leitmeritz : Medau, 1834
7/ Sborník učitelských prací z kurzů Univerzitních extenzí v České Lípě: Českolipsko v historických studiích, Praha 2004
8/ VLČEK, Václav, 1839-1908: Osvěta: Listy pro rozhled v umění, vědě a politice. Ročník XXVI - Díl I Redaktor a vydavatel Vácslav Vlček. -- V Praze: Vácslav Vlček, 1896.
9/ Drei geistliche Reden, gehalten aus Veranlassung der Herstellung neuen Begräbnisskirche und des Friedhofes zur Meistersdorf, auf der Herrschaft Böhmisch-Kamnitz im Leitmeritzer Kreise, nebst einer kurzgefaßten Geschichte der genannten Gemeinde und Kirche / herausgegeben von Franz Domaß. -- Prag : Fürsterzbischöfliche Buchdruckerei, 1845.
10/ HUBER, Kurt A.: Katholische Kirche und Kultur in Böhmen, Münster 2005
11/ Z dějin České Lípy / Jaroslav Panáček, Marie Vojtíšková, Ladislav Smejkal, Česká Lípa 1999.
12/ Časopis pro katolické duchowenstwo, ročník 18/1845
13/ Katholische  Blätter aus Tirol, 10. Juni 1871
14/ NOVOTNÝ, Karel: Severočeští tiskaři kartounu v první polovině 19. století, Praha 1993
15/ ZDISLAVA – měsíčník litoměřické diecéze 5/2005
16/ JUST, Josef: Über Winterschulen und Fabriks-Abendschulen um die Mitte des vorigen Jahrhunderts. In: MNEC, XXIX. Jahrgang 1906
17/ Jahrbuch für Lehrer, Eltern und Erzieher: Über einige der gangbarsten Fehler bei der Kindererziegung (O některých nejčastějších chybách při výchově dětí). 1843, str. 49-63
18/ WINTER, Eduard: Bernard Bolzano a jeho kruh, Brno 1935
19/ HANTSCHEL, F.: Heimatkunde des politischen Bezirkes B.-Leipa, B. Leipa 1911
20/ Aussiger Anzeiger 6. März 1869
21/ Česká Lípa : město na Ploučnici / autoři textů Jiří Adamovič, Jana Blažková, Marek Ďurčanský, Miroslav Honců, Miroslav Kolka, Jiří Kratochvíl, Robert Krejcar, Markéta Lhotová, Jaroslav Panáček, Michal Panáček, Vladimír Peša, Ivan Rous, Ladislav Smejkal, Zdeněk Šindlauer, Město Česká Lípa, 2018