Skleněná harmonika Vincenta Maschka

Představujeme Vám unikátní hudební nástroj, který po dlouhá léta ležel bez povšimnutí v muzejním depozitáři historického nábytku.

V průběhu let 2009 - 2010 se našim konzervátorům podařilo vrátit mu jeho ztracenou krásu. Žel z důvodu rozsáhlého poškození, i přes vizuálně kompletní stav a při maximálním zachování původních dílů, zůstal skleněný instrument nefunkční.

Exponát do sbírky daroval v roce 1883 dr. August Netolitzky, zemský zdravotní referent pro Dolní Rakousko, místodržitelský rada, působící zprvu mimo jiné jako lékař ve Cvikově. Doklady o identitě tohoto muzejního exponátu jsou velmi skromné.
Jen  v průběhu opravy se podařilo v útrobách korpusu nalézt kartonovou cedulku, na které je strojovým písmem v německém jazyce napsáno „ Glasharmonika vyrobena Vincentem Maschkem Praha 1812“. 

Shodný nápis byl i po obvodu jedné ze skleněných misek (dnes již nenávratně ztracených), dobře čitelný na fotografii z roku 1984. Neméně zajímavý je
i původní kovový štítek se záznamem o opravě nástroje, provedené Carlem Ferdinandem Pohlem v roce 1915.

Ve střední Evropě bylo jen několik málo skláren, kde by skláři dokázali vyfouknout přesně do sebe zapadající misky a brusič skla je zabrousil tak, aby při tření prstů zněly zvuky v potřebném tónu. To vyžadovalo velkých zkušeností. Jedna z mála středoevropských skláren, jejíž sklářští mistři dokázali splnit tyto náročné požadavky, se nacházela v Chřibské i Děčína. Se sklárnou, tehdy již s více než třísetletou tradicí, začal na sklonku 18. století spolupracovat místní podnikatel Ferdinand Pohl (1748 – 1809), zakladatel rodinné dynastie výrobců skleněných harmonik. Výrobě a prodeji těchto neobvyklých hudebních nástrojů se věnovalo pět generací Pohlů. Posledním výrobcem, který dodal r. 1919 skleněné harmoniky operním scénám v Drážďanech, Vídni a Mnichově pro Straussovu operu
„ Žena v tísni“ byl Carl Ferdinand Pohl (+ 1945).

Zda misky z naší harmoniky byly vyrobeny v Chřibské sklárně už asi nezjistíme.

Virtuóz na klavír a skleněnou harmoniku Vincent Mašek (1755 – 1831) byl významnou a váženou osobností pražského hudebního života na přelomu 18. a 19. století. Narodil se ve Zvíkovci u Rokycan a svůj aktivní život prožil po boku manželky Marie Johany Nepomucké, která také velmi dobře hrála na skleněnou harmoniku. Společně také koncertovali. Maschek se zabýval jak komponováním chrámové a světské hudby, tak i prodejem hudebních nástrojů v Praze.

Dle dobových pramenů a dochovaných inzerátů zde nabízel nejen vlastnoruční opisy svých klavírních úprav, ale pod svým jménem prodával i některé hudební nástroje, jež si na zakázku nechal vyrábět. Naše harmonika je jediným dochovaným exemplářem nesoucí Maschkovo jméno.

Hrou na skleněné nástroje různých tvarů a provedení se lidé bavili již ve starověké Číně a Persii. Dokonalý a jednoduchý kuželovitý tvar dal nástroji až americký cestovatel, vynálezce a politik Benjamin Franklin v roce 1761. Při svém pobytu v Londýně kdy byl naprosto okouzlen zvukem vznikajícím při tření navlhčených prstů po kraji sklenic, okamžitě obrátil svou pozornost na to, jak zlepšit vzhled a hlavně funkčnost tohoto neobvyklého hudebního nástroje.

Tak vznikla „ armonika“ později „glassharmonika“. Rozličných tónů Franklin docílil nestejnou velikostí a tloušťkou stěn misek, které od sebe oddělil korkovými distančními podložkami. Křehkou skleněnou konstrukci se šlapacím systémem uložil do dřevěného stojanu a tak ji zabezpečil před poškozením při manipulaci. Pak už nic nebránilo glassharmonice k jejímu rozšíření a popularitě u milovníků hudby. Mezi nejslavnější skladatele, kteří skládali hudbu pro harmoniku patřil Mozart, Newmann, Reichardt, Rölling, Beethoven, Schmittbauer a Schultz.

Velký zájem o tento nástroj trval přibližně do 30. let 19. století. Zmizení ze scény zapříčinila kromě měnící se módy i sama magičnost jeho zvuku. Lidé se začali údajně bát její síly. Nástroj byl považován za příčinu šílenství, křečí, dokonce i zmrtvýchvstání.

Zub času a nešetrné zacházení bohužel poznamenaly hlavně křehkou hrací soustavu skleněných zvonů. Nemnoho z nich zůstalo nepoškozeno, ale velká část  byla nalezena zcela rozbita. Některé původní střepy, které k sobě patřily a tvořily podstatnou část misky, byly slepeny speciálním lepidlem, chybějící ochotně vyrobili na Střední průmyslové škole sklářské v Novém Boru. Podle námi připravených výkresů – střihů formaři nejprve vytvarovali třináct rozličně velkých dřevěných forem, do kterých v rámci výuky skláři ve školní huti bravurně vyfoukli misky podobné těm starým. Teprve pak jsme mohli doplnit řadu na původních 42 kusů.

V konzervátorské dílně, v prostorách Červeného domu proběhla oprava empírového dřevěného korpusu. Jedinou předlohou pro konzervátora Václava Nováka byly fotografie z roku 1984, na kterých byl nástroj téměř kompletní, složený ze dvou pater. V následujících letech došlo bohužel k nenávratnému poškození. Všechny chybějící části, včetně celého spodního dílu, byly nově vyrobeny z materiálu, který stylově a vzhledově odpovídal celku pocházející z počátku 19. století. Šlapací systém, který uváděl kdysi hřídel s miskami do otáčivého pohybu, se nezachoval.

Skleněná harmonika byla přiblížena veřejnosti v roce 2010 prostřednictvím Exponátu roku. Záměrem bylo seznámit návštěvníky muzea se zajímavým předmětem, ale i s náročnou prací muzejních konzervátorů.

Skleněná harmonika se v posledních letech opět těší v hudebním prostředí nebývalé popularitě, ovšem v poněkud zmodernizované elektricky poháněné podobě. Existuje po světě několik výrobců i mnoho interpretů, kteří sólově či za doprovodu velkých orchestrů hrají skladby starých mistrů. Původních historických nástrojů z doby největší slávy je však ne celém světě dochováno méně než 100 kusů.

Zuzana Korolusová

S přispěním Sklářského muzea v Novém Boru, RNDr. Petra Kühna a J. Mikuláše z NM/Českého muzea hudby v Praze