Příběh věnování v knize: legionář a odbojář Alois Fürbacher (4)

„Nepopírám, že se mne Bautz dotazoval na nějaké skutečnosti týkající se ČSR, ale to si také nepamatuji“.
„O těchto dvou případech, kdy jsem já byl prostředníkem pomoci k opuštění republiky, žádný z mých kolegů, kteří dojížděli služebně do Rakouska, neví.“
(Úryvky z výslechových protokolů z roku 1957)

Do zahraničí začal jezdit Alois Fürbacher v roce 1945. On i někteří další jeho kolegové začali v roce 1949 spolupracovat s českým uprchlíkem Dr. Rudolfem Bautzem. Setkávali se s ním v rakouském Salzburgu, kde byl vedoucím uprchlického táboru, a na jeho přání mu vozili české noviny, časopisy, také mapy Prahy a Brna, brožury ROH. Bautz jim také dával peníze uprchlíků a ty posílali rodinám, které zůstaly v ČSR. Stejně tak dopisy a balíčky. Na jeho žádost pomohl Alois Fürbacher dvěma rodinám zprostředkovat útěk z Československa. Spolupráce s Bautzem probíhala do března 1950, poté byl Fürbacher cestovní společností přeřazen na domácí linky.

Brzy ráno 22. ledna 1957 bylo narušeno jeho tehdy smutné období (neboť mu nedávno zemřela žena). Přišli si pro něj příslušníci státní bezpečnosti a na základě výpovědi jeho kolegy jej zatkli pro podezření z vyzvědačství neboť “vešel ve styk s agentem nepřátelské zpravodajské služby“. Podle vyšetřovatelů „byl získán pro zpravodajskou činnost“. Fürbacher se hájil tím, že časopisy převáželi jeho kolegové i cestující a na této činnosti neviděl nic špatného. Při pročítání výslechových protokolů vidíme jeho úpornou snahu nic neprozradit a nikomu neublížit. Konkrétní jména a adresy uvádí zřídka. Byl si vědom, jak je důležité nic neprozradit, vždyť statečnost jeho spolupracovníků před 15 lety jej zachránila před nacistickým kriminálem. Využil toho, že mu byla před lety diagnostikována nemoc skleróza mozkových cév. V protokolech se to jenom hemží slovy: „na nic si nepamatuji, to už jsem zapomněl“. Jména uváděl zkomolená nebo neúplná, názvy ulic a čísla domů, kam nosil dopisy, přehazoval. Přesto jej vysoký trest neminul, za vyzvědačství podle §86 byl odsouzen na 6,5 let nepodmíněně a na 10 let ke ztrátě občanských práv po odpykání trestu. Prošel si čtyřmi věznicemi (Ruzyně, Mírov, Ilava, Leopoldov), poznal vězně slušné i šikanující, stejně tak dozorce. Vyráběl kolíčky, lepil pytlíky, drhnul peří. Trest si neodseděl celý, po necelých dvou a půl letech, 10. května 1960, byl na amnestii propuštěn. Z propuštění měl on i jeho dcery velkou radost, ale ta netrvala dlouho. Na tu dobu slušný důchod skoro 1200 Kč mu byl snížen na 500 Kč, a i když se proti tomu několikrát odvolal, nebylo to nic platné. Proto nastoupil do zaměstnání do úklidové čety Život. Pracoval do roku 1964. Postupně se přihlásily zdravotní potíže, svěřil se do péče českolipského primáře Dr. Fabiána, který jej 2x operoval. V sedmdesátých letech se do jeho života vrátil klid a jistota, jeho důchod mu byl upraven. Žil v Praze, do našeho města často jezdil k dceři a vnoučatům. Zemřel v 87. letech 5. srpna 1980. Jeho urna je uložena na českolipském hřbitově.

Životní postoj Aloise Fürbachera utvářeli již v dětství jeho rodiče, kteří svým dětem vštěpovali důvěru ve vlastní národ a vlastenectví. Snad nejvíce jeho povahu formovalo období Velké války. Atmosféra chlapského kamarádství, víra ve vytvoření vlastního státu a touha být u toho: to byly momenty, které byly velmi silné, naplňovaly jej a stály za oběť. Byl hrdý, že se to podařilo a že k tomu přispěl. Emotivní projevy profesora Masaryka a francouzského prezidenta Poincarého,
a burácivé „přísaháme!“ na pláních kolem slavnostně vyzdobeného města Darney na přísaze 30. června 1918 bylo natolik zavazující, že vstoupit do odboje při dalším válečném konfliktu bral jako svoji povinnost, tak se k tomu postavila většina legionářů. Mnozí zaplatili životem. Alois Fürbacher měl štěstí, jemu se díky statečnosti spolupracovníků podařilo vězení i smrti uniknout. Ani po únorovém převratu v roce 1948 se nezpronevěřil svým demokratickým zásadám, svůj odmítavý postoj k totalitnímu systému při výsleších v padesátých letech nezapíral. Nebyl generál, velitel, politik. V legiích byl voják střelec, v odboji se choval nenápadně, v padesátých letech, když bylo potřeba, podal pomocnou ruku. Svými zásluhami se nechlubil, je těžké se o něm někde dočíst. Byl vlastenec, který měl rád svou vlast, u jejíhož zrodu stál a bylo-li potřeba, tak za ni bojoval.

Knihu Jsme němí? nabídla muzeu paní Čížková, majitelka místního antikvariátu. V roce 1999 ji tam přinesla vnučka Aloise Fürbachera. Zkatalogizovanou
a s rozluštěným tajemstvím, které doposud skrývala, ji ukládám do muzejního depozitáře. Těším se na další listování knihami a snad se v nich zase vyskytne nějaká indicie, která mne přivede k zajímavému příběhu.

Magdalena Pujmanová