Muzeum je otevřené

Skutečně, letos to bude už 120 let od dne, kdy vzniklo v České Lípě městské vlastivědné muzeum. Iniciativa tenkrát vzešla od městského úřadu, kam byly již delší dobu snášeny listiny zaniklých cechů a různé jim přináležející slavnostní předměty, konvice, truhly a v některých případech i prapory. Vzniklá myšlenka, vystavit je a přidat k nim i další doklady, svědčí o České Lípě jako středisku podnikání a městské kultury. Vlastivědný spolek Excursionsclub dal podnět ke vzniku muzejního spolku, v němž se sešli učitelé i živnostníci. Zvolený výbor sestavil stanovy a podal je pražskému místodržitelství ke schválení. 19. listopadu 1900 bylo muzeum otevřeno ve dvou místnostech druhého patra radnice, v dnešním sekretariátu a kanceláři starosty.

Posuneme se v čase jen o malý kousek dopředu. Nedávno objevená obálka s popsanými papírky nám dává nahlédnout do muzea v roce 1902. Všechny ty poznámky si psal Josef Just starší, řídící učitel chlapecké školy v Jahnově (Pátově) ulici, jednatel spolku. Jeho syn stejného jména na úřadě pracoval a za pár let to dotáhl na městského tajemníka. V lednu roku 1903 rozeslal pozvánky vytištěné v Künstnerově tiskárně, aby se členové dostavili na výroční schůzi do hostince Nebe. Tam předložil roční bilanční zprávu a vybral členské příspěvky, hlavní zdroj financování muzea. Členové platili jednu nebo dvě koruny. Sečteno i s dary dali členové spolku v roce 1902 muzeu 331 korun a deset haléřů. Na vstupném za návštěvu muzea bylo vybráno bez dvaceti haléřů celkem 14 korun. Vstupné bylo totiž deset haléřů a od návštěvníků je vybírala manželka zřízence městského úřadu paní Therezie Möse, která se svým manželem obývala malý byt, zřízený ve druhém patře na pavlači, kde dříve byly cely pro vazbu okresního soudu. Ten až do roku 1899 úřadoval v místnostech, kde vzniklo muzeum a potom se odstěhoval do novostavby krajského soudu.

Město nevybíralo od muzea žádný nájem, což bylo pochopitelné, protože ho pokládalo za svůj podnik. Na jeho provoz poskytovalo roční subvenci 50 korun. Moc se nepředalo, protože na městskou kapelu přispívalo 200 korun. Když připočteme peníze uložené ve spořitelně, celkem 440 korun, tak spolek měl k dispozici 844 korun na začátku roku 1902.

V tom uvedeném roce ale muzeum investovalo. Objednalo sklo na vitríny, které došlo v bedně po železnici z Řetenic a vážilo 130 kg. Povozník Tielsch kisnu dopravil povozem z městského nádraží na radnici. Zámečník Emil Klinger z Prahy dostal 260 korun za štítky, kovové podstavce a zámky. Truhláři Nittelovi z domu U tří kaprů v Klášterní ulici zaplatil spolek 193 korun za podstavce a dřevěné části vitrín.

Paní Möse dostávala každé čtvrtletí odměnu ve výši 20 korun za provozování muzea a úklid. Muzeum bylo přístupné v zásadě každý den, kdykoliv si o to někdo řekl. Lidé přinášeli do muzea různé předměty, nejvíce džbánky, talíře, staré čepce a různé nalezené mince. Vysloužilý komisař Heinrich Nowotny daroval do muzea i kousky omítky z chrámu sv. Marka v Benátkách, kde kdysi sloužil. Později daroval i bambitky.

Sbírky se také nakupovaly a v roce 1902 na tento účel spolek vynaložil 12 korun. Dnes velmi vzácnou žitavskou fajáns, které se dochovalo jen několik stovek kusů, tehdy koupil za jednu korunu a dodnes je ve sbírkách muzea. Dalším zajímavým přírůstkem do IV. oddělení měšťanských domácností byl „šicí stroj starý, první v České Lípě". Do muzea ho věnovala dne 27. 1. 1902 Marie Richterová, vdova po krejčovském mistru (+1901) v České Lípě. Výrobcem je americká firma Wheeler § Wilson 1852-1905. Šicí stroj této značky dovezl v roce 1862 do Prahy Vojtěch Náprstek. Ten je prezentoval jako pomocníky, které ženám ušetří práci a čas, a ten potom mohou věnovat například vzdělávání nebo jiným aktivitám. V Evropě vyráběla šicí stroje této značky v licenci např. berlínská firma Frister-Rossmann. 

Unikátním exponátem se stal v roce 1905 baletní střevíček. Ten byl darován do muzea sestrou zesnulého pianisty a skladatele Václava Studničky (1815-1895), rodáka z České Lípy, který své největší úspěchy sklízel v Moskvě. K osobnosti Václava Studničky a tajemnému střevíčku se vrátíme v některém z dalších zapomenutých příběhů.

Ladislav Smejkal
Jaroslava Vondrová